Ztracený prsten

Šakuntala je nejen nejvýznamnějším dramatem Kálidásovým, ale je obecně uznávána jako nejlepší staroindické drama vůbec. Přitom má tato hra o milostném okouzlení všechny znaky starého indického dramatu. Především je v podstatě lyrická; její postavy vyslovují to, co prožívají, spíš než aby jednaly nebo o něco usilovaly, i láska k nim přichází jako dar; dovedou vyjádřit i velmi jemně odstíněné city, přírodní dojmy, pocity úzkosti, lásky, starosti a radostného vyrovnání. Hrdinové hry jsou postavy z indické mytologie; Kálidása – jako většina ostatních indických dramatiků – se nesnaží o to, aby jeho hra byla obrazem konfliktů a složitosti života v jeho době, ale na osnově dávno známých událostí prohlubuje a zbásňuje své lyrické představy. Konečné vyrovnání není tragické ani nemá katarzi, rozkvete ve hře nenadále jako sen, skoro jako neuvěřitelný sen, a také trápení a úzkosti, které mu předcházejí, připomínají nevysvětlitelnost zlého snu. V základě Šakuntaly je lyrický údiv a překvapení, na jejichž hře nenesou hrdinové vinu ani zásluhu. Jak se Františku Hrubínovi, který knihu adaptoval, podařilo přebásnit poezii Kálidásových myšlenek, o tom svědčí kniha sama.